372269921

Love is not primarily a relationship to a specific person. It is an attitude.

Somehow we all carry heroes in our hearts. They could be of a different kind, television heroes, based on life stories or they could be part of your own family as it is in my case. My grandpa Artur Šajmovič is my hero I have never met. He was a Jewish lawyer originated at Slovakian city Piešťany, spreading good as much as he could during his not very long life. He enabled my parents to give birth to me by saving my family (including my father) from concentration camp. After the war ended, he was allowed to come back home to his own profession, where he secretly supported my father's best friend who was not able to afford education himself. This man became a professor, established prestige Jewish school in Canada and writes books of history for children. Nowadays he supports two daughters of a charwoman that works for him in Mexico, where he currently lives. His life story is a visible example to me that good creates good and that help even among few people truly matters.

Klára Kappala

I can hardly imagine a more fulfilled and happy life,
than the life of who is giving.

Luckily quite a few of us have kind hearts and helping others gives them joy and spiritual enrichment. We are here to give a chance right to such people to help also there, where they could hardly reach to themselves. I don't write on purpose „there where it is needed“, as the need for help and compassion is everywhere around us. It is important to help a granny with her heavy shopping bag, it is important to smile at a stranger, it is important to be interested in our neighbours and feed the birds inthe park. Around us there are many people, children, animals or ecological issues, which are worthwhile noticing, and of our energy, and once we can, let's care and help.

Klára Kappala

VMy mother is a teacher at Zličín primary school and in spring of the year 2007 she had a very special visitor in her classroom. It was Alice Nabeta from Uganda, who came to Prague to complete her doctorate about integration of disabled children to common schools. She works as a school supervisor back home in Uganda and came to my mother's classroom because of an integrated boy stricken with a Down's syndrome. The class prepared themselves for such an unusual visit very well and asked me to translate for them. Czech children were deeply moved by uneasy conditions of Ugandan kids and spontaneously offered their help. My mom is the most compassionate person I know of and soon she affected everyone with her enthusiasm. Children rehearsed a theatre performance for Christmas party and the collected voluntary admission was sent via my father's account directly to Alice Nabeta. Thanks to Alice's stay in Prague, she has become a real family friend and nowadays she coordinates the project from Uganda with her daughter Judith assisting. Judith studied at Wakitaka herself when she was a little girl. Two years ago she was picked out of 500 hundred candidates and was allowed to study her Master's degree in Europe where she recently graduated from human rights.

Klára Kappala

Možnost pomáhat dětem v Africe k nám přišla neočekávaně a neplánovaně. Když se tak ale stalo, věděli jsme, že právě toto je cesta, po které se máme vydat. Někdy jsou signály příliš jasné na to, abychom pochybovali. Nikdo z nás, kteří jsme stáli u zrození myšlenky, nejsme příznivcem organizovaných byrokratických aktivit, a tak naše činnost dlouho probíhala bez potřebného legislativního zázemí. Příslušné autority prominou, ale věřím, že k dobrému skutku není vždy potřeba ičo a dič. Pro mnoho lidí kolem nás byla unikátní podoba našeho projektu, který je postaven na přátelství a důvěře, eventualitou k velkým charitativním organizacím, a tak počet zainteresovaných narůstal. Více lidí stejného smýšlení a cítění s sebou nese větší možnosti, avšak i potřebu určité prezentace na veřejnosti. Nebylo tak vyhnutí, a v říjnu roku 2009 vzniklo občanské sdružení Wakitaka.
Finanční sbírky pro Wakitaku pořádáme pravidelně a z našich peněz již škola postavila například stanici na výuku předpovědi počasí, což je pro zemědělství, kterým se živí většina ugandských obyvatel, velmi důležitá schopnost. Dalším velkým projektem, který škola díky našim příspěvkům mohla založit, je vepřín, do kterého byla zakoupena malá selátka. Děti se o ně učí starat, a až vyrostou a namnoží se, prodejem dospělých prasat škola může zlepšovat podmínky žáků a být více soběstačná. Veškeré naše aktivity jsou vedením školy i rodiči či poručníky dětí velmi oceňovány a naše malá pomoc je velkou změnou a nadějí pro celou komunitu.
Sponzorování konkrétní Å¡koly a konkrétních dÄ›tí považujeme za důležité nejen kvůli zÅ™ejmé efektivitÄ› (viz. sloupek „Proč pomáhat Wakitace“), ale také kvůli osobnímu kontaktu a určitému citovému poutu, které si ke Å¡kole a dÄ›tem tvoříme. Vidíme konkrétní výsledky své pomoci a máme kontrolu nad tím, jak jsou peníze využívány. Jakákoli činnost podobného druhu podporuje hlubší porozumÄ›ní mezi odliÅ¡nými kulturami a národy a stává se příležitostí ke vzájemnému obohacení vÅ¡ech zúčastnÄ›ných a posiluje pocit lidské sounáležitosi a odpovÄ›dnosti. Pokud byste se rádi stali součástí, neváhejte nás kontaktovat ([email protected]). PÅ™ijmeme vás s otevÅ™enou náručí a milujícím srdcem.

Klára Kappala

“Love is not primarily a relationship to a specific person. It is an attitude.” This was the very first sentence I read on pages of Wakitaka created by KK. It inspired me to a photo shoot named “The Gift” which fluently turned itself into art selling exhibition (Ponec theatre 11/2008 - 01/2009) with all earnings given to support children studying at Wakitaka Primary School in Uganda. There are messages you simply feel the need to help to get across. I felt purity of KK’s purpose, I felt simplicity of a genius of love and I wished to participate. Because it brings me joy. Because I can. Anybody can.
To be inspired and to inspire others in return is a process of creation I find the most satisfactory of all. I am standing among those at the beginning looking ahead at the long line that is about to follow. The journey has begun and it is truly my pleasure to keep walking side by side with open-hearted people of the same kind.
Let me mention Lucie Blaževská, who has found pages of Wakitaka alike myself through the website on internet. We first met her in person on “The Gift” opening. It didn’t take her long before arranging her own art exhibition with drawings dedicated to Wakitaka (Hush Cafe 05/2009 - 08/2009).
Melania Avanzato is our virtual friend who has spontaneously offered to help after finding Wakitaka’s page while going through my photo gallery. Being photographer herself, Melanie offered her photos to be sold during our charity exhibition. So far Melanie has found several ways how to get her prints into our hands, lastly she has sent it in a company of her friend Clement Falk, who came to Prague for holiday.
One mind has given birth to an idea of creating a better place, somewhere hard to reach. The project has not only come true, but thanks to you is getting stronger each day. Together we can watch the love grow. Thank you.

Adéla Stehlíčková a.k.a. tanathea

www.wakitaka.com
[email protected]

Láska není především vztah k určité osobě, ale postoj a přístup k životu.

Každý z nás máme v srdci hrdiny. Mohou být z televize, z románu, ze života, či jako v mém případě z rodiny. Mým hrdinou je můj dědeček Artur Šajmovič, kterého jsem nikdy nepoznala. Židovský právník ze slovenských Piešťan, který konal dobré skutky po celý svůj nepříliš dlouhý život a který mi umožnil se narodit tím, že zachránil svoji rodinu (včetně mého tatínka) před deportací do koncentračního tábora. Když se po válce mohl vrátit do svého domova a ke své profesi, tajně podporoval ve studiích nejlepšího přítele mého otce, který by si jinak školu nemohl dovolit. Tento pán je dnes profesorem, v Kanadě založil velmi prestižní židovskou školu, píše pro děti učebnice historie a dnes žije v Mexiku, kde sám podporuje vzdělání dvou dcer své uklízečky. Tento příběh je pro mě jedním z velkých důkazů, že dobro plodí dobro a že i pomoc na úrovni několika lidí může měnit svět k lepšímu. Buďme jeho součástí.

Klára Kappala

Neumím si představit naplněnější a šťastnější život, než je život toho, kdo dává.

Mnoho lidí má srdce na správném místě a pomáhat druhým je pro ně radostí a duševním obohacením. My bychom rádi těmto lidem zprostředkovali možnost pomáhat i tam, kam by nemuseli sami dosáhnout. Záměrně nepíši „tam, kde je potřeba“, protože potřeba pomoci a soucitu je všude kolem nás. Je důležité pomoci babičce s nákupem, je důležité usmát se na cizího člověka, je důležité zajímat se o své sousedy a krmit ptáčky v parku. Kolem nás je mnoho lidí, dětí, zvířat či ekologických témat, která stojí za pozornost, a pokud můžeme, starejme se a pomáhejme.

Klára Kappala

V roce 2007 přišla do třídy mojí maminky Jany Šajmovičové, která je učitelkou na základní škole v Praze - Zličíně, paní Alice Nabeta z Ugandy. Byla v Evropě na stáži a psala disertační práci o integraci postižených dětí do běžných škol. Doma v Ugandě pracuje jako školní inspektorka a třída mojí maminky jí byla doporučena vzhledem k integraci Lukáška s Downovým syndromem. Maminka s dětmi se na návštěvu z tak daleké země dobře připravily a mě poprosily, abych překládala. Žáky velmi zasáhlo, v jak nelehkých podmínkách ugandské děti žijí a učí se, a proto se všichni velmi rychle a spontánně rozhodli, že jim budou v rámci svých možností pomáhat. Moje maminka je ten nejobětavější člověk, kterého znám, a svým nadšením nakazila všechny okolo. Zličínské děti nacvičily na vánoční besídku pro rodiče divadelní představení a vybrané dobrovolné vstupné jsme poslali z tatínkova devizového účtu Alici Nabetě do Ugandy. Z té se za její pobyt strávený v Praze stala rodinná přítelkyně a dnes koordinuje projekt přímo na místě. Pomáhá i její dcera Judith, která jako malá do školy Wakitaka chodila, před dvěma lety byla z pětistovky uchazečů vybrána pro studium v Evropě a dnes je vystudovaná magistra v oboru lidských práv.

Klára Kappala

Možnost pomáhat dětem v Africe k nám přišla neočekávaně a neplánovaně. Když se tak ale stalo, věděli jsme, že právě toto je cesta, po které se máme vydat. Někdy jsou signály příliš jasné na to, abychom pochybovali. Nikdo z nás, kteří jsme stáli u zrození myšlenky, nejsme příznivcem organizovaných byrokratických aktivit, a tak naše činnost dlouho probíhala bez potřebného legislativního zázemí. Příslušné autority prominou, ale věřím, že k dobrému skutku není vždy potřeba ičo a dič. Pro mnoho lidí kolem nás byla unikátní podoba našeho projektu, který je postaven na přátelství a důvěře, eventualitou k velkým charitativním organizacím, a tak počet zainteresovaných narůstal. Více lidí stejného smýšlení a cítění s sebou přinesl větší možnosti, avšak i potřebu určité prezentace na veřejnosti. Nebylo tak vyhnutí a v říjnu roku 2009 vzniklo občanské sdružení Wakitaka.
Finanční sbírky pro Wakitaku pořádáme pravidelně a z našich peněz již škola postavila například malou meteorologickou stanici, která je pro oblast, kde se většina obyvatel živí zemědělstvím, mimořádně důležitou věcí. Dalším velkým projektem, který škola díky našim příspěvkům mohla uskutečnit, je vepřín, do kterého byla zakoupena malá selátka. Děti se o ně učí pečovat a pozdější prodej z chovu může zlepšovat podmínky žáků a přispět k větší soběstačnosti školy. Veškeré naše aktivity jsou vedením školy i rodiči či poručníky dětí velmi oceňovány a naše malá pomoc je velkou změnou a nadějí pro celou komunitu.
Sponzorování konkrétní školy a konkrétních dětí považujeme za důležité nejen pro zřejmou efektivitu (viz. sloupek „Proč pomáhat Wakitace“), ale také pro osobní kontakt a určité citové pouto, které si ke škole a dětem tvoříme. Vidíme konkrétní výsledky své pomoci a máme kontrolu nad tím, jak jsou peníze využívány. Jakákoli činnost podobného druhu podporuje hlubší porozumění mezi odlišnými kulturami a národy, stává se příležitostí ke vzájemnému obohacování všech zúčastněných a posiluje pocit lidské sounáležitosi a odpovědnosti. Pokud byste se rádi stali součástí tohoto projektu, neváhejte nás kontaktovat. Přijmeme vás rádi a s otevřenou náručí.

Klára Kappala

“Láska není především vztah k určité osobě, ale postoj a přístup k životu.” Tato věta mě uvítala na stránkách Wakitaky vytvořených Klárou Kappala. Inspirovala mě mimo jiné k fotografické sekvenci „Dar“, která plynule přešla v prodejní výstavu (Divadlo Ponec 11/2008 - 01/2009), jejíž výtěžek byl věnován dětem studujícím na základní škole Wakitaka v Ugandě.
Existují poselství, která máte potřebu šířit. Z Klárky přímo vyzařuje upřímný úmysl pomoci a genialita lásky v celé své jednoduchosti, jíž jsem toužila být součástí. Být inspirována a svou reakcí probouzet inspiraci v ostatních je pro mě ten nejpodnětnější tvořivý proces a vědomí, že mohu pomoci, mi přináší štěstí. Ocitla jsem se na počátku dlouhého zástupu stejně smýšlejících lidí a je pro mě radostí sledovat, jak se den ode dne rozrůstá.
Za mnohé bych ráda zmínila Lucii Blaževskou, která také nalezla Wakitaku díky jejím internetovým stránkám. Poprvé jsme se setkaly na vernisáži „Daru“. Netrvalo dlouho a Lucie uspořádala vlastní prodejní výstavu obrazů, jejíž výtěžek věnovala na podporu ugandských dětí (Hush Cafe 05/2009 - 08/2009).
Další z řady, francouzská fotografka Melanie Avanzato, kterou jsme doposud neměli příležitost poznat osobně, se dozvěděla o existenci Wakitaky prohlídkou mých webových stránek s fotografiemi a spontánně nabídla pomoc poskytnutím svých originálů na prodejní výstavu. Fotografie poslala prostřednictvím přítele Clementa Falka, jenž měl právě cestu do Prahy, a po seznámení se s myšlenkou se i on rozhodl přispět svým dílem.
Projekt Wakitaky se zrodil z přání jedné mysli, která zrdcadlí přání ostatních lidských myslí. Nezáleží na tom komu, kde nebo jak pomáháme. Děti Wakitaky mohou být dětmi kdekoliv kolem nás, protože každý z nás máme v sobě část ostatních a ostatní mají v sobě kousek z nás. Neexistují hranice lidství, stejně jako neexistují hranice lásky.

Adéla Stehlíčková a.k.a. tanathea

Na Summitu tisíciletí se všech 191 členských států OSN zavázalo splnit do roku 2015 osm konkrétních rozvojových cílů. Druhým bodem této dohody je umožnit základní vzdělání pro všechny. Přístup ke vzdělání patří mezi základní lidská práva jmenovaná Všeobecnou deklarací lidských práv. Přestože se celosvětová situace v posledních letech zlepšuje, stále ještě více než 100 miliónů dětí nemá přístup ani k základnímu vzdělání. 97% z nich žije v rozvojových zemích, přičemž 60% z nich jsou dívky (Tožička, 2008).
Existuje názor, že chudoba ve světě je vytvořena uměle. Že nepatří k lidské civilizaci a tudíž je možné současný stav změnit. Průzkumy potvrzují úzký vztah mezi přístupem ke vzdělání a zlepšením sociální situace (Fakta a čísla OSN, 2005). Například napříč subsaharskou Afrikou, ve které je situace nejhorší, 37% dětí školou povinných do školy vůbec nechodí (Harsch, 2006). Je třeba zvýšit všeobecnou úroveň vzdělanosti a dát chudým lidem příležitost, aby mohli změnit svůj život. Nancy Birdsall ve studii Toward universal primary education: investments, incentives, and institutions uvádí, že lidé, kteří neumějí číst a psát, mají nízké sebevědomí a nejsou rovnocennými partnery ostatním vrstvám společnosti. Neumí si v obchodě přečíst cenu zboží a mohou být snadno ošizeni. Jsou snadněji manipulovatelní, například při volbách nebo při „podpisu“ (otiskem palce) nevýhodné smlouvy (např. půjčky s nadměrnými úroky), jejíž správnost nemohou ověřit. Rodiče bez vzdělání nemotivují své děti ke studiu, takže mnoho z nich ukončí školní docházku předčasně nebo ji vůbec nezahájí. Negramotní lidé mají také horší podmínky k získání práce. Pro lidi, kteří neumějí číst, psát ani počítat, existuje jen málo zaměstnání a pokud ano, je to práce velmi špatně placená. Nedostatek vzdělání je tedy rozsudkem k životu v chudobě (Birdsall; Levine, 2005). A pokud se chudobu v rozvojových zemích nepodaří výrazněji snížit, bude mít i nadále značně destabilizující dopad na celosvětovou politickou i bezpečnostní situaci. Bída se totiž stává podhoubím pro kriminalitu i mezinárodní organizovaný zločin. Extrémně chudí lidé jsou často objektem obchodu s lidmi, dětskými otroky a podobně a planá naděje na lepší budoucnost vede k migraci z venkova do městských slumů či mezi státy a kontinenty (Tožička, 2008).
Ve vzdělání jde o mnohem více než jen o to být přítomen ve škole a získávat objektivně měřitelné dovednosti a znalosti. Vzdělání umožňuje získávat informace, které člověku pomohou být schopným řídit si svůj vlastní život podle svých představ, zdokonalovat výsledky své práce, činit zodpovědná rozhodnutí a orientovat se ve světě, v němž žije. Vzdělání má jedinečnou povahu. Nemůže být, na rozdíl od ostatního movitého i nemovitého majetku, jeho „majiteli“ odebráno. Má za následek posílení osobnosti člověka, což ovlivňuje jeho sociální i ekonomické chování, a tím pádem může být klíčem pro radikální společenskou proměnu, která je v dnešním světě tolik potřeba. Především kvalitní vzdělávání chudých vrstev je spouštěcím mechanizmem širších společenských změn (Fakta a čísla OSN, 2005).

Mgr. Klára Kappala